Bílý dům chátrá, i když je důležitým místem v centru Brna, kam se chodíme vzdělávat, léčit, setkávat a bavit. Tolik funkcí ústrojně spojených v jediné stavbě v našem městě jinde nenajdeme.
Bílý dům je v ohrožení, i když je architektonicky významnou stavbou z druhé poloviny 20. století. Jeho vlastník si neví rady, jak naložit s tímto objektem v havarijním stavu, jehož případná rekonstrukce by spolykala spoustu peněz.Tím vlastníkem je město Brno, které chce této zátěže zbavit prodejem.
Je víc než pravděpodobné, že se jeho nový majitel nebude snažit zachovat původní architektonický ráz budovy a že zde vyroste nová architektura s novým využitím. A nelze očekávat, že by kdy mohlo mít tak široké veřejné uplatnění jako má nyní.
Dá se namítnout, že názory na historickou a urbanistickou hodnotu Bílého domu nejsou jen pozitivní, pro některé obyvatele je totiž neblahou připomínkou na komunistický režim za normalizace, neboť v něm v 70. a 80. letech sídlil Městský výbor KSČ. Bývá také kritizován jako necitlivý zásah do užšího centra města, kde byl “vtlačen” za budovu Červeného kostela jako ideologicky konkurenční dominanta ulice Husovy, tj. brněnského bulváru z 19. století.
Odborné názory se ale vyslovují opačně: jedná se o nadčasovou stavbu navazující na principy funkcionalistické architektury dle Le Corbusiera. Moderní železobetonový montovaný skelet dovolil využití zavěšené fasády, která je tvořena okny s antireflexním pokovením v lehkých hliníkových rámech. Skleněný plášť centrální hmoty jemně odráží okolí a společně s bílým mozaikovým obložením respektuje okolní historizující zástavbu. Ani pohledová osa z ulice Husovy není hmotou Bílého domu nijak nabourávána.
Přidávají se i další hlasy upozorňující na jeho architektonickou i společenskou hodnotu: objekt se dostal na respektovanou mapu Brněnského architektonického manuálu, existuje petice za jeho zpamátnění, vznikly umělecké intervence upozorňující na jeho ohrožení.
Jak se ale k celému problému postavit co možná objektivně a kompetentně? Nepodléhat retrosentimentu, nenutit město zakonzervovat stavbu, která nevyhovuje dnešním nárokům? Nevzdávat se současně veřejného majetku, který veřejným účelům jednoznačně dobře slouží?
Existuje řešení a vcelku jednoduché. Město Brno si spolu s Vídní nechalo vypracovat metodiku památkové ochrany poválečných staveb, která může pomoci jasně definovat, co je z hlediska architektonické formy, technologie a historie na stavbách vzniklých v druhé polovině 20. století jedinečné. Ve Vídni ji běžně využívají, v Brně na ni nějak pozapomněli.
Tento nevyužívaný nástroj nabízí argumenty, co přesně je na ohrožených stavbách poválečné moderny hodnotné a které z nich a proč by měly či neměly zůstat zachovány. Díky této metodice jsme současně schopni se vyvarovat sentimentálních dohadů o hodnotě architektury 2. pol. 20. století. Pojďme se rozhodovat o podobě města na základě expertních, ověřených a funkčních nástrojů.
Marika Kupková a Barbora Benčíková