Už to bude rok, co do našich životů vplul překvapivě rychle náš druhorozený a stále mu dlužím sepsání porodního příběhu. Zde tedy ve zkratce je!
Konec druhého těhotenství byl oproti tomu prvnímu, kdy jsem měla energie na rozdávání, poměrně náročný. Nicméně termín se blížil a my se moc těšili, že si zopakujeme krásný, až transcendentální, porod v Neratovicích s naší porodní asistentkou. Uvažovala jsem i o domácím porodu (a četla zahraniční články, studie, fakta), ale nějak jsem si do něj vědomě nakonec netroufla. Mnohokrát jsem ale vyslovila přání, spíše z legrace, že bych chtěla, aby byl porod tak rychlý, abych porodila doma. Z nemocnic mám tak trochu strach, hlavně když vím od mnohých kamarádek, s jakým despektem se občas k rodícím ženám v porodnicích chovají. A to sterilní prostředí a neosobní přístup mi zkrátka k porodu moc nesedí (i proto jsme si už poprvé zaplatili porodní asistentku a zvolili menší porodnici). To jsem ale netušila, jak může být myšlenka silná, nebo jak moc byl můj syn na mé myšlenky napojený.
Devět dní před termínem porodu jsem po uspání syna cítila slabé poslíčky. Okolo půl dvanácté jsem si napustila vanu a očekávala, že horká voda poslíčky rozežene.To se nestalo, slabé kontakce pokračovaly. Okolo půlnoci, když jsem vylezla z vany, mě porazila silná kontakce na kolena. V tu chvíli šel muž na WC, tak mu říkám, že se teda asi něco děje, ať zavolá porodní asistence a připraví věci na odjezd. Mysleli jsme si ale, že máme ještě dost času (první porod začal v podobný čas odtokem plodovky a porodila jsem za 13 hodin těsně před polednem, do porodnice jsme dorazili až dvě hodiny před velkým finálem). Zkoušela jsem volat tátovi, aby byl připravený, že je možné, že v noci ještě pojedeme (neřídíme, takže i poprvé nás vezl do Neratovic můj táta). Táta to ale nebral, musela ho jít vzbudit ségra, která bydlí v bytě vedle. Pak se zintenzivnily kontrakce a my se rozhodli, že už je čas jet. Zmobilizovali jsme i švagra, který bydlí kousek od nás a měl přijít pohlídat spícího syna. No a pak to začalo nabírat grády. Když mi muž přinesl oblečení, zjistila jsem, že už nezvládnu vstát. Ze záchodu jsem po čtyřech dolezla do (nově zrekonstuované :)) kuchyně (koupelna byla už moc daleko) a říkám, že už Neratovice nezvládnu. Nějak se v lehké panice rozhodlo, že zavoláme sanitku a pojedeme na Bulovku. Já polonahá na čtyřech hypnoporodně prodýchávám kontrakce a snažím se silou myšlenky porod zpomalit. Muž telefonuje s ženou ze záchranky, ta se pořád ptá, jak často mám kontrakce. Informace, že “sakra pořád” ji nějak neuspokojuje a ptá se zas a znovu. Křičim na muže, ať ji vypne, že ji nechci poslouchat. Muž mi strká pod nohy bílé ručníky (správně si vzpomíná na instrukce pro překotný porod z článku Aničky Kohoutové) . Strkám ty ručníky pryč, protože přece nebudu pak prát tu krev, že jo. Přetahujeme se o ručníky a pak to vzdávám. Cítím, že hlavička už leze porodními cestami. V tu chvíli přichází manželův bratr se psem, jde okolo mě do pokoje, kde spí syn. Asi ho i zdravím. Pes skočí na syna a probouzí ho, syn pláče. Přichází můj vykulený táta. Já fůrt na zemi u trouby s vyšpulenym zadkem, říkám tátovi, ať uklidní syna. Táta mizí za dveřmi. Přichází čtyři záchranáři, očividně zpruzení a v porodních záležitostech ne moc zběhlí. Dva chlapi, dvě ženský. Chlap říká: “Půjdete po svejch, nebo vás máme odnést v křesle?” Já říkám: “Nikam nejdu, rodim, cítím už hlavičku.” Pak fůrt chtěli víc světla, muž jim ale neprozradil, kde máme vypínač (já měla stejně zavřený oči). Záchranář říká: “Lehněte si na záda”. Já říkám: “Nelehnu si na záda, takhle budu rodit, tělo to chce.” Můj muž celou dobu stál v uličce mezi záchranáři a mnou a krásně je zkrotil, když měl pocit, že zbytečně prudí, řekl jim něco v tom smyslu, že oni jsou záchranáři, že tady není co zachraňovat, ať mě laskavě nechají rodit, že vím, co dělám, že čtyři nasraný lidi fakt ničemu nepomůžou (byli asi zpruzený, že museli jít do čtvrtýho patra…). V tu chvíli jsem na něj byla moc pyšná, že vůbec nezazmatkoval a věřil mi. Říkám mu, že už leze hlavička, že za chvíli budu potřebovat pomoc s chycením. Muž se připravuje, hlavičku už cítím venku, říkám, že rotuje tělíčko a na další kontrakci chytáme. Záchranářka říká, ať honem tlačím, že se jinak to dítě udusí. Říkám, jí, že má kyslík z placenty a že se fakt neudusí. A pak na další kontrakci, v 01:21 chytáme našeho druhorozeného syna Valdemara. Je krásný, vůbec nebrečí. My jsme v šoku. Hned ho dávám na svou hruď a mluvím na něj, jsme vykulení a dojatí. Záchranáří mektaj něco o přestřižení pupečníku, já říkám, že přestřihovat nebudeme. Pak si chtěj vzít syna, aby ho zabalili pro přesun do porodnice. Říkám jím, ať nás zabalí spolu, že ho budu hřát svým vlastním tělem. Tak nás balí a jsme oba stříbrná vánočka 
Z pokoje taky vylézá švagr, táta s už klidným synem v náručí a pes (ten nám pak mimochodem pomohl uklidit zem). Přesouváme se na Bulovku, kde stále se synem na hrudi probíhá kontrola a porod placenty. Pupečník jsem dovolila přesřihnout, až když jsem si ověřila, že dotepal. Kontrola pediatrem proběhla na mém těle. Syna pak chtěli odvést na šestinedělí, abych si odpočala (jako by to šlo, haha). Asertivně jsem jim oznámila, že muž syna pohlídá, zatímco si dám sprchu. Koukali jak zjara, ale co na to mohli namítnout, ostatně muž je také zákonný zástupce a dítě má právo na jeho nepřetržitou přítomnost. No ráno po vizitě jsem podepsala revers (kupodivu bez problémů) a šli jsme po zhruba osmi hodinách domů, kde už jsme byli všichni čtyři pohromadě! (Ambulantní porod jsem měla domluvený i s porodní asistentkou, i s naší pediatričkou). Nebyl to porod úplně podle plánu, ale vlastně na něj ráda vzpomínám a jsem hrdá na to, jak jsme to zvládli! A musím říct, že i personál na Bulovce mě příjemně překvapil, že respektoval má, pro ně očividně ne moc obvyklá, přání a nedošlo k žádnému zastrašování, vyhrožování, které jsem očekávala.