Smrt kolem nás

Wellbeing in Europe V Česku
,
1

Smrt kolem nas

Smrt žije… album od Kata z Prago union. Dovolím si s mým oblíbeným interpretem nesouhlasit, smrt nežije a nic a nikdo po ní také ne. Teda ne hmotně, duše možná-snad-doufám někam dále putuje, ale bohužel nevím, jestli to tak opravdu je, či bude. Skoro celý život jsem se nad smrtí nemusel moc často zamýšlet a také mě nijak v blízkém okolí citelně nezasáhla. Ale od června loňského roku je vše jinak a já se ptám, co se to sakra děje a přeji si, ať to vše zase přestane. Jasně, smrt je součástí každého života a musí se s ní počítat, ale vypořádat se s ní je pro člověka velká psychická zkouška. Jak jsem zmínil, začalo to vloni v červnu mým blízkým kamarádem, který umřel v autě jako spolujezdec ve 20 letech. To mě zasáhlo nejvíc, protože to byl mladý a hodný kluk, který měl vše před sebou. Pak má prababička, zapřísáhlá komunistka, ale se srdcem na pravém místě. Tam se to v 89 letech dalo čekat a člověk se snaží spíš s úsměvem vzpomínat na tak čistého člověka, kterým byla. Před měsícem nečekaně umřel můj nevlastní děda na Slovensku a jeho syn dnes upadl z ničeho nic do bezvědomí a ještě se z něj neprobral. Na škole, na které učím kroužek florbalu, před týdnem zapalovali svíčky pro svého spolužáka, který v depresích kvůli rozvrácené rodině skočil z okna ze sedmého patra a když to jeho matka zjistila, tak skočila také.
Já osobně závidím lidem, kteří věří v jakoukoliv víru a žijí s tím, že po smrti není konec a že je něco čeká, každého něco jiného dle konkrétní víry. Mně je totiž při pomyšlení na smrt úzko a v hlavě mám jen jednu temnou myšlenku a to, že po smrti už nic není, navždy tma a prázdno a že život, který žiji, je jen jeden. Na druhou stranu si díky tomu alespoň uvědomuji, že ho musím prožít naplno. Co se honí vám v hlavě, když přemýšlíte o smrti?

1 Like
2

Ahoj Lukáši, jak píšeš, součást života, ale ja se nad tím pozastavim úplně pokaždé, jsou bohužel konce, kterym se dalo předejít, které jsou zbytečné… jelikož se snazim lidskou existenci vidět v širším pohledu, vždycky se zamýšlím nad tím, co po lidech zůstává tady, v našem světě, jelikož v jiný taky osobně nevěřím. Jeden nemusí bejt zrovna prezident, nebo slavnej muzikant, každý zanechává nějaký otisk. Před lety umřel muj kamarad z dětství, bylo mu 27, šel projet na kole za letního horka, omdlel a narazil do stromu. Pořád mi to přijde jako by se to snad ani nemohlo stát. Vzhledem k tomu, ze jsme vyrůstali nedaleko sebe a ja ted bydlím zpátky “doma”, dost často mi ho ty mista kolem připomínají (když už to zrovna neudělá Facebook v den jeho narozenin, taky takový zvláštní…). Ale vzpomínám si na něj v mnoha pozitivních momentech, hlavně u muziky, kterou jsme spolu dělali a poslouchali. A tak si ten jeho otisk nesu v sobě. Občas když mě něco zbytecneho vytočí, tak si tak v hlavě přehraju, že by se tomu smál a jdu dal. No prostě věřím v udržování pozitivních odkazů, nesu si ty lidi tak jak jsem je zažil a to mi s odstupem pomáhá s tim, že mi chybí.