„*Páteční podvečer*“. Pojem, který s dětmi ztrácí trochu svý kouzlo. Čas, který před několika lety věnujete zkrášlujícímu rituálu před velkým pátečním mejdanem, teď trávíte nejdřív nad odsávačkami, pak nad plínkami, krmením, uspáváním... Když se vším tímhle prokoušete, jste u stavění kostek na sebe a najednou šup, projektujete velkolepý díla typu hasičský stanice, nádraží nebo nemocnice pro zvířátka. V lepším případě je tu pak dětské hřiště a společnost matek a jejich pokladů, které bůhví proč vyvolávají konflikty s vaším už tak dost cholerickým dítětem.
Tohle páteční odpoledne padla kostka na hřiště. Venku i v sedum hodin příjemný teplo, slunce nad Žižkovem zapadalo do červenorůžový peřiny, ptáci švitořili, a já s kamarádkou a našima dětma seděla na pískovišti a nechávala si zahrabávat bosý nohy do písku. Chvilku písek, chvilku klouzačka, pak zase písek, nějaký to běhání kolem hřiště, klouzačka, písek, houpačka. Jenže: Mami, houpej mě. Ok, posadit, drž se, a jedeme houpy houpy, kočka snědla…blablabla.
Kamarádčin potomek pak dostává hlad. Čerstvej chleba koupenej cestou na hřiště. Máme na něj chuť všichni. Kapesní nožík od Ježíška, na kterej snad od prosince ještě nedošlo právě přichází do akce. Já stále houpy houpy, když v tom od lavičky au, jsem se asi řízla. Beru na vědomí, ale dál houpu. Asi nic hroznýho. Jenže on ten poprvý za sedm měsíců použitej nožík velikosti párátka byl dost vostrej. Periferně zahlídnu červenou zvětšující se skvrnu pod lavičkou. Do prdele, napadne mě. Okamžitě sundávám dítě z houpačky a běžím ke kamarádce, říkejme ji třeba El. Její obličej začíná šednout. Úměrně tomu se taky zvětšuje louže krve pod ní a ze stehna proudem teče jasně červená krev. Rozhlídni se. Reaguj. Rozmýšlej. Tři pravidla první pomoci, který jsou v mý paměti ještě čerstvý z kurzu, na kterým jsem byla asi před měsícem. Ufff. Zastav krvácení, komunikuj. Po tom, co vyplácám dvě balení kapesníku, rychlost jakou voda stýká do kaluže a hromady kapesníků je pořád stejná. Hrozný. Co teď? Hlavně klid! Mluv! Jak ti je? chceš si lehnout? Měly bychom to zaškrtit, jinak to nepřestane (jak víme, že zaškrcením to přestane crčet jako pramen Moravy pod Kralickým Sněžníkem?!!) Čím ale? Nemám čím, vysypu celej svůj batoh, vysypu celej její batoh, a pořád nemám ČÍM!! Tak já asi zavolám, co myslíš El? Nevolej, to dáme. Ok, kšandy na supr trupr wotrprůf novejch kalhotech za osm kil. Pojďte holky! Deset, devět, osm, sedm… Kapání přestává. El se vrací barva. Ale au! Tchýně zdravotní sestra v Motole. Vyfotit, poslat. Dírka na legínách a pod ní rána na dva stehy. Když pojedeš do nemocnice, dají ti tam dva stehy. Běžte domů, udělejte mašličku a nekrájejte chleba na koleni. Amen.
P.S. Kurz první pomoci zážitkem „ZDrSem“ doporučuju všema deseti. Já absolvovala celodenní verzi plnou nácviků a simulací a jsem si jistá, že informace z něj mi hlavou neprotekly