Ptáte se tu, jak si udržet morálku a zdravý psychologický stav? Jak to udělat ve světe, kde se na nás ze všech stran hrnou špatné zprávy a kdy nemůžeme snad ani věřit nikomu a ničemu (kromě věcí, které vidíme na vlastní oči)?! Abychom se nezbláznili, izolujeme se ve vlastních bublinách (nejen těch oblíbených – sociálních), do kterých si pouštíme jenom některé lidi a ihned vyhazujeme ty, co se nám stávají nepohodlní… Abychom se vyvarovali konfliktu či nepohodlných názorů, pravd a faktů – často i o nás samých nebo našem lajfstajlu, našich názorech. Díky tomu pak pak lidé, stejně jako někdy i já jak se dozvíte níže, trpí kognitivní disonancí, což naše společnost potom ráda zaměňuje za "mentální poruchy a deprese".
A co to vlastně je ta kognitivní disonance? Podle wikipedie následující: Podle Festingerova výzkumu z roku jedinec reaguje na napětí vyvolané dvěma vzájemně nekonzistentními postoji snahou o přidání, odstranění nebo změnu jeho kognitivních struktur. Důležité je, že tyto změny jsou obousměrné, tedy např. na základě svých postojů můžeme změnit své chování a na základě svého chování můžeme změnit své postoje. Dochází k tomu proto, že lidé mají vrozenou tendenci jednat v souladu se svými postoji. Podle Aronsona je být čestný a upřímný součástí vnímání sama sebe.
Zvlášť s tou poslední větou nějak nemůžu vnitřně souhlasit, popíšu vám proč. Podle mě je to tak, když člověk má dvě nekonzistentní myšlenky, což v dnešním hektickém světe je velice běžné. Možná si teď říkáte, že tím přece netrpíte…?! Ale každý kognitivní disonanci zažil! Je to moment, kdy vás napadne jistá myšlenka…třeba v práci máte šikovné pomůcky nebo nástroje, které nikdo nehlídá a už párkrát vás napadlo: " Proč si nějakou nevzít sebou domů, vždyť by nikomu nechyběla a firemní rozpočet to neohrozí?" No a zároveň přemýšlíte o tom, že je to přece morálně nesprávné okrádat svého zaměstnavatele, že ano. Tento boj většinou vyhraje chtíč, jelikož gratifikace je přeci příjemnější než vnitřní konflikt. Je to chtíč, takže to funguje podobně nebo stejně, jako když se potkáte s pěknou holkou, která se chová nejvíc vyzývavě, a přitom o ní víte (nebo to o sobě aspoň tvrdí), že je zadaná s někým jiným, to je pak sakra dilema!!! Asi to znáte, no, mně se to aspoň před nedávnem do puntíku stalo a před chtíčem jsem se neubránil, dál to asi moc rozebírat nemusím, asi to všichni znáte… Tak jsem se chtěl podělit (byť anonymně) a zajímá mně, jak k tomu přistupujete vy ostatní - už jste se taky někdy neudrželi? A co vám pomáhá v tom se udržet a ten chtíč překonat (a zůstat podle mě i nadále ve vnitřním konfliktu)?!? Přijde mi totiž, že jsou věci, které tu kognitivní disonanci vyvolávají stále znova a znova a člověk aby pořád jen čelil nějakým výzvám vnitřní morálky… Díky za názory a přeju všem co nejmíň vnitřních disonancí 
No a napadá tě, jak z toho ven?