Myslím si, že možná cesta k jejich řešení je ekumenický způsob vystupování a chápání víry ve vztahu k morálce (i když pro mnoho lidí morálka nutně nezávisí na náboženské/duchovní víře). Tato perspektiva by mohla pěstovat empatii, soucit a především vzájemnost. Ve světle této občanské a politické filozofie vzájemnosti může vzájemná výměna mezi těmi, kdo patří k odlišným náboženským tradicím, podpořit duševní blahobyt. Nakonec “náboženství” udělalo jen málo pro to, aby zabránilo neštěstí, metafyzické osamělosti, násilí a sociální, politické, ekonomické a epistemické nespravedlnosti (viz http://churchandstate.org.uk/…/religion-has-done…/…). Předpokládám, že tuto politickou filozofii reciprocity zdvojnásobuje “nová srovnávací teologie”, kterou každý jen tak nepřijme. Zdá se, že to, co křesťanům chybí, je přijímání jiných náboženských tradic (i když nejen křesťanů). Líbí se mi tento krátký článek argumentující tímto způsobem: https://publicorthodoxy.org/.../orthodoxy-and-new.../. Hlavní myšlenkou je, že “nová srovnávací teologie”, jak byla pojmenována, je konfesní teologie, která se snaží prozkoumat význam vlastní náboženské tradice kritickým zkoumáním jiné či jiných aspektů. Přestože využívá nejsofistikovanější znalosti pocházející z těchto tradic, nejedná se o nezaujaté úsilí, kdy se ten kdo srovnává snaží zastřít reálná tvrzení svého vlastního náboženského světonázoru. Spíše se jedná o mravenčí práci, kdy autor překračuje vlastní tradici, klade otázky na texty či náboženské praktiky, hledá korelace a neotřelé postřehy, pak se vrací, aby prozkoumal, co bylo při tom objeveno… Stručně řečeno: Do jaké míry náboženská pluralita posiluje pojem Boha, který zahrnuje “všechny lidi” (bez ohledu na jejich náboženskou tradici)? Může nám toto pojetí Boha pomoci lépe porozumět „novým morálním kodexům“ přizpůsobeným současným potřebám a obavám?