Duchovní pohoda: Domy pro občany?

Photo%20by%20rawpixeldoccom%20on%20pexelsdotcom

Kamarádka z Batumi (Gruzie) mi řekla, že navštívila většinu kostelů v Praze, aby našla klid a atmosféru komunity. I když seděla mezi ostatními lidmi, modlila se v naprostém tichu a samotě. Jak jsem později zjistila, moje kamarádka není zamilovaná do samoty. Jako expat, (nebo migrantka) pracující pro prosperující nadnárodní společnost v hlavním městě České republiky má méně volného času na socializaci.

Aniž by měla finanční problémy, má jaksi pocit, že nedostála společenským standardům úspěchu, zejména co se týče očekávání v soukromém životě. Žít svůj soukromý život ve stínu pronajaté garsonky v hluboké osamělosti není ideální životní styl, o jakém by se člověku po třicítce mohlo zdát.
Kromě kontaktů s lidmi v souvislosti s prací se její nepracovní život řídí standardizovaným vzorem: nakupuje v samoobsluze, půl hodiny sleduje BBC, v sedm večer večeří o samotě a večer se modlí v posteli, než jde v deset spát. Moje kamarádka není příliš nábožensky založená, ale kvůli dětské nostalgii – hlavně náboženství praktikující babičku a nejlepšího přítele a bratrance z dětství, který se stal pravoslavným knězem – ráda chodí do kostela, do jakéhokoliv. Vzpomíná si, že jednou zašla do velmi příjemného kostela v jednom dánském městě, kde spolu obědvali lidé z různých náboženských prostředí a zemí u velkého společného stolu. Sedět u stolu s lidmi, které neznáte ani si nevybíráte, a spřátelit se u jídla či piva bylo hlavním cílem tohoto srazu organizovaného církví, která si říká „dům pro občany“. Další moje kamarádka vzpomíná na sílu socializace tím, že cituje svého profesora, který kdysi řekl: "Ježíš se poflakuje s Abrahámem a Mohamedem a diskutují u piva (taky!), kdo z nich je ten Pravý a Jediný, protože všichni tři kandidují na stejnou pozici. Víte co, obvyklá politika…”

Co může církev udělat pro uspokojení duchovních potřeb těch, kteří nejsou z “našeho vnitřního kruhu”?

2 Likes

Tento příběh mi připomíná kamarádku, který žije v Bělehradě. Říká, že společenský život je trochu těžký, pokud nemluvíte místním jazykem a všichni ostatní expati jsou tam jen na chvíli, což ztěžuje vlastní přizpůsobení.
Její volba nebyla církev nebo modlitba, ale záliby - vzít si lekce soudobého tance, který kdysi dělala, když žila v Bukurešti.

Co tedy Vaše přítelkyně dělá, když samotná modlitba nepomůže?
Výjimečně může občas fungovat i dobrovolnictví prostřednictvím církví, považujete to za prospěšné? Tam může být menší tlak. Zdá se, že tento případ z Nizozemska je téměř neuvěřitelný:

3 Likes

@Noemi that is great! thank you!

@Noemi,
V našem východoevropském kontextu bohužel severoevropský příklad nefunguje, protože náboženství/církve jsou úzce spojeny s nacionalismem. V tomto duchu není církev “Go’d house” nebo dům každého věřícího, ale církev národa.

1 Like

Myslím si, že možná cesta k jejich řešení je ekumenický způsob vystupování a chápání víry ve vztahu k morálce (i když pro mnoho lidí morálka nutně nezávisí na náboženské/duchovní víře). Tato perspektiva by mohla pěstovat empatii, soucit a především vzájemnost. Ve světle této občanské a politické filozofie vzájemnosti může vzájemná výměna mezi těmi, kdo patří k odlišným náboženským tradicím, podpořit duševní blahobyt. Nakonec “náboženství” udělalo jen málo pro to, aby zabránilo neštěstí, metafyzické osamělosti, násilí a sociální, politické, ekonomické a epistemické nespravedlnosti (viz http://churchandstate.org.uk/…/religion-has-done…/…). Předpokládám, že tuto politickou filozofii reciprocity zdvojnásobuje “nová srovnávací teologie”, kterou každý jen tak nepřijme. Zdá se, že to, co křesťanům chybí, je přijímání jiných náboženských tradic (i když nejen křesťanů). Líbí se mi tento krátký článek argumentující tímto způsobem: https://publicorthodoxy.org/.../orthodoxy-and-new.../. Hlavní myšlenkou je, že “nová srovnávací teologie”, jak byla pojmenována, je konfesní teologie, která se snaží prozkoumat význam vlastní náboženské tradice kritickým zkoumáním jiné či jiných aspektů. Přestože využívá nejsofistikovanější znalosti pocházející z těchto tradic, nejedná se o nezaujaté úsilí, kdy se ten kdo srovnává snaží zastřít reálná tvrzení svého vlastního náboženského světonázoru. Spíše se jedná o mravenčí práci, kdy autor překračuje vlastní tradici, klade otázky na texty či náboženské praktiky, hledá korelace a neotřelé postřehy, pak se vrací, aby prozkoumal, co bylo při tom objeveno… Stručně řečeno: Do jaké míry náboženská pluralita posiluje pojem Boha, který zahrnuje “všechny lidi” (bez ohledu na jejich náboženskou tradici)? Může nám toto pojetí Boha pomoci lépe porozumět „novým morálním kodexům“ přizpůsobeným současným potřebám a obavám?

1 Like