Jiné perspektivy díky příběhům druhých

“Going no contact marks the death of hope: The hope that this can be fixed. The hope that you can get the love you always needed. The hope that things will be better and normal and okay.”

Znám plno lidí kteří podle ať už jejich analýz či profesionálů trpí různými mentálníma nemocemi. Vyslechl jsem si příběhy vysloužilých vojáků a jejich srdcervoucí zážitky ve mě nechaly více než stopu. Byl jsem u toho když v Libanonu byl zavražděn premiér a škola nás evakuovala k nám domu což v té době byla Česká ambasáda. V Thajsku jsem zase zažil dva státní převraty a utěšoval Thajského známého kterému uhořel jeho kamarád vinou molotov koktailu který po něm hodily Thaksinovy povstalci. Párkrát jsem sám dost nepříjemné situace žažil včetně toho že jsem viděl pár mrtvol na vlastní oči.

A proč tohle vlastně vyprávím, když zadání hovoří jasně o morálce, jejím zachovaní a udržení si zdravého ducha a rozumu? Víte morálka a hodnoty jsou různé a každá kultura má vlastní priority, jak vše vidí a hodnotí. Vše je relativní a odvozuje se z naších zkušeností. Jak morálka, tak to, co považujeme za "zdravý psychologický stav". Guru z hor vám řekne že je to "přijmout sám sebe a být Štastní za svoji existenci na tolik že se o ní můžete dělit". Psycholog Vám bude tvrdit že to "být aktivním členem společnosti který se rozvíjí a přistupuje pozitivně k životu". Nihilista Vám zase řekne že "nic nemá smysl takže morálka a zdravý psychologický stav je přežitek minulé doby". Kdo má pravdu ale? Můj názor je že všichni a nikdo. Morálku jako takovou si měníme s dobou a neustále se mění i když její kořeny bez debat začínají v náboženství. Což je ale problém, jelikož nové generace se nemůžou ztotožňovat s prastarým establishmentem kterým je církev nemluvě o zákazech, co s tím plynou. A když už ano tak jsou většinou pro smích většině, která kouká spíš na materializmus církve, který si protiřečí s jejím kázáním.

Kde tedy hledat oporu? Jak to provést aby člověk neudělal chybu a měl tu správnou morálku a zdravý psychologický stav? Osobně si myslím, že je to v naších příbězích a to, jak se o ně dělíme . Člověk je společenský tvor i když je pravda, že je velice obtížné nebo dokonce nemožné popsat do detailu, jak vidíme svět a co se nám honí hlavou ve dvě hodiny ráno – třeba když nemůžeme spát. Příběh který každý vypraví je jedinečný i když jsou někteří si podobní, tak v každém je strast, radost i smutek. Podělit se o to s někým kdo Vás vyslechne a vyjádřit svůj názor, rozumným způsobem pomáhat jak vypravěči, tak posluchači. Vypravěč si uleví a uslyší názor druhého, který mu možná umožni změnit perspektivu či ho rozveselí nebo se přiučí. V některých případech je vypravěči vynadáno či je pokárán za své chování. Posluchač stejným způsobem může těžit z toho, že z příběhu uvidí perspektivu druhého a může se k ní vyjádřit. Takto podle mě společnost reguluje svojí morálku. Diskurzem a vyprávěním příběhů. Proto jsem rád, že jsem se mohl zapojit do této komunity a přečíst si inspirativní příběhy ostatních – děkuju! :wink:

2 Likes

Ahoj, díky moc za to, žes zavítal k nám na fórum a podělil ses s námi podělil o svůj názor a zkušenosti - i ty ne úplně příjemné patří k životu. Já se naprosto ztotžňuji s tím, že vyprávět svůj příběh a naslouchat ostatním vypravečům má svoje velice osobité kouzlo. Obzvlášť v éře rychlosti a souběžném toku téměř nekonečného počtu proudů informací, je skvělé, když dostanou prostor lidé, kteří se třeba až tolik normálně neprosazují. Objevil jsem takhle ve svém životě nemálo úžasnejch vypravěčů, kteří jinak povětšinou mlčeli, což byla opravdu škoda. Sám osobně se už delší dobu věnuji práci s videorozhovory s lidmi, kteří přežili různé výbuchy masivních vln násilí v různých místech světa, především pak holokaust v Evropě. Přestože by to člověk po x-letech nečekal, pořád mě tenhle formát osobního vyprávění nepřestává překvapovat. Tvůrci a filmaři, kteří u jeho zrodu stáli, měli především na mysli předávání historické zkušenosti a možná trochu i poskytnutí možnosti ulehčit si nově nalezeným vypravěčům. Tahle vyprávění však hovoří také o naší společnosti jako celku, toho jak můžeme zapomenout na základní principy soužití, když to doba takzvaně vyžaduje, ale i toho, jaké různé podoby může mít bežný lidský rozhovor a právě lidské vyprávění (nejvtěší celosvětová sbírka tady). Vzpomeneš si na nějaký rozhovor nebo vyprávění, který Ti třeba pomohl a ve vzpomínkách se k němu vracíš?
Jinak ještě na okraj - žádné jasné zadání tu nemáme:), takže jedině dobře, že co na srdci, to na jazyku.

Ahoj, celosvětová sbírka - hustý! K tvojí otázce mně napadne příběh který mě asi nejvíc poznamenal je ten o vysloužilém vojákovi Britské armády. Momentálně posedává v jednom baru a byl jsem mu společníkem pár let. Jeho příběh byl o tom že za války Iráku sloužil už nějaký rok. Službu bral relativně dobře ale k jeho četě se přidal jeho kamarád z dětství. Znal se s jeho rodinou a od malička to byly dobří kamarádi. Jednoho dne se ocitli pod palbou z nedaleké budovy když prováděli průzkum a museli se krýt. Po asi hodině kdy se dohadovaly s vedením zdali můžou palbu opětovat ( V oblasti se nacházely spojenecké jednotky ) jim vedení dalo povolení. Říkal že tu budovu doslova pokropily od prvního patra až na půdu a jako smyslu zbavení řvaly a nadávaly. Když se pak šli podívat kdo to na ně střílel našli akorát 14 az 16 Leté dítě s kalašnikovem. Mrtvé. Říkal že on si to moc nevyčítal ale jeho kamarád byl od té doby zamlklý. Po několika měsících se měli vrátit do Anglie. Jenže jeho kamarád se oběsil. Armáda samozřejmě zprávu předala rodině že byl zabit v akci. No a můj kamarád voják mi se slzama v očích vyprávěl jak šel za tou matkou která už žila sama s tím že ji řekne pravdu. Neřekl. K tomu přiběhu se vracím často protože mě defakto přesvědčil že do armády vstoupit nechci. Jelikož nevím jestli bych neskončíl jako můj kamrád. Zlomený a sám nebo jako chlapec s kalašníkovem fanatik bez strachu že něco ztratím, nebo jako člověk co neunese vinu. Achjo…

1 Like

Ahoj, díky moc za fakt silnej příběh, já jsem teda nikdy na vojnu jít nechtěl a -naštěští- jsem ani nemusel, ale zažít něco takovýho osobně - ani nevím, co napsat… Díky za sdílení týhle zkušenosti, protože samotný sdílení může být cestou / snad aspoň částečnou úzdravou psyhologickýho stavu / pro jiný osvětou / … Drž se!