Osm let jsem byla dobrovolnicí v jedné neziskovce zaměřující se na podporu dětí ze sociálně znevýhodněných rodin. Spočívalo to v tom, že jsem se několikrát v měsíci potkávala s jedním konkrétním dítětem, na které jeho vlastní rodiče neměli z různých důvodů čas.
Za tu dobu jsme toho s mým malým parťákem (říkejme mu třeba Adam) prožili spoustu – přes odřená kolena na dětském hřišti, řešení prvních lásek až výběru střední školy a reflexi první kocoviny – často si říkám, že jsme vlastně pořád teprve na začátku.
V letošním roce jsem oficiální působení ukončila, jelikož mé „dítě“ dosáhlo už před časem maximální možné doby účasti v programu a ačkoliv bych dál mohla působit jako aktivní člen v rámci organizace, nechtěla jsem pod vlivem vývoje Adamovi rodinné situace být dál vázaná dobrovolnickou smlouvou, která má určitá specifika ve vztahu k organizaci i rodičům dítěte.
Za poslední dva roky se totiž Adamova situace s přírůstkem dalšího dítěte do rodiny výrazně zhoršila. Adamova matka přestala celou situaci zvládat, rezignovala snad na všechny činnosti týkající se chodu domácnosti a péče o děti a začala na celou rodinu vyvíjet manipulativní nátlak. Adamova devítiletá sestra se v důsledku toho začala projevovat vzdorovitě, destruktivně, agresivně a opakovaně vyhrožovala sebevraždou. Na základě toho ji Adamova matka začala vodit kamsi na dětskou terapii, kterou dle dobrovolnice Adamovi sestry (v programu jsou obě děti) holčička nesla velmi těžko a chodila tam se strachem. Adam sám začal trpět nespavostí, depresemi a místo školy trávil čas na brigádách, aby mohl být co nejvíce soběstačný, nakoupit domů pro sourozence základní potraviny a eliminovat co nejvíce styk s matkou.
V rámci dobrovolnické organizace jsme spolu s koordinátorkami dlouhodobě upozorňovali na zhoršování situace a nutnost zásahu „sociálky“. Nikoliv s cílem potenciálního „odebírání“ dětí, ale z důvodu potřeby mediace nezávislou stranou, která má nástroje, jak v dané situaci jednat.
Jejich přístup dlouhodobě řekněme minimálně velmi chladný. V rámci dobrovolnické organizace se šuškalo, že Adamova rodina bohužel spadá do městské části, s jejímž orgánem sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) nejsou dlouhodobě dobré zkušenosti, což se bohužel skutečně potvrdilo. Adam už mezitím sám přemýšlel o tom, že půjde svou vlastní matku „hlásit“ i s tím rizikem, že bude muset na nějakou dobu do dětského domova.
Sociální pracovnice se po půl roce urgencí nakonec k Adamovi domů dostavila, strávila tam zhruba hodinu, přislíbila, že příště pohovoří i s Adamem a tím řešení celé situace na dlouhou dobu opět usnulo. S Adamem doteď nikdo nemluvil.
I přes to postupně dochází k pozitivnímu obratu. Matce Adama byla koordinátory dobrovolnického programu pro děti doporučena organizace zaměřující se na práci s rodinou jako celkem a Adamova matka bude pravděpodobně ochotná do ni s manželem i dětmi docházet. V rámci sociálně právní ochrany dětí ale vzájemné sdílení informací mezi organizacemi není možné, tudíž organizace A nemůže nic konkrétního sdělit organizaci B a už vůbec nikdo netuší, kdo provozuje zmiňovanou „dětskou terapii“, které se Adamova sestra děsí.
Oprávnění sdružovat o případu všechny informace má pouze výše zmíněný, nejméně činný OSPOD, jehož přístup je v tomto případu minimálně velmi laxní. Tím nechci jakkoliv znevážit činnost tohoto orgánu, ale pokud samo dospívající dítě volá po jeho pomoci, měl by v tomto případě být jeho zásah jasnou prioritou.
Napadá Vás někoho, kam by se dalo obrátit o pomoc? Mohu jako občan podat k nějaké vyšší instanci žádost o přezkoumání činnosti sociálního pracovníka?