Jsem v pohodě. Dluhy. Jsem v pohodě. Samota. JSEM SAKRA V POHODĚ. Ztratil si kontakt s rodiči. NE už mě to fakt nebaví říkám ti mozku že jsem v pohodě. Co mi chybí ? Mám práci. Mám kde složit hlavu a o jídlo také není nouze tak proč se sakra cítím jako drůbež co kráčí na porážku ? Je mi 26 let byl jsem u pár terapeutů a různých šarlatánů a dospěl jsem k názoru že jsou stejně rozbití jako my akorát jsou vyrovnání a dokáží se vcítit do vaši pozice a poradit Vám. Ale co dělat když jste to právě vy co považujete za problém ? Co dělat když “změnit se” považujete za zradu sebe sama a upraš-kovat se k závislosti je prostě pro Vás nesmysl ? Hledal jsem dlouho nějakou odpověď jak tedy docílit pocitu “Bejt v pohodě” a nepoužít k tomu nadmíru chlastu či jiných látek což byla z mého pohledu jediná věc co jsem mohl dělat. Můj Anglický kamarád mi tuto odpověď poskytl.
“Předstírej to, dokud to nezvládneš” ( Fake it till you make it )
A tak tedy předstírám že je vše v pohodě ? Cítím se líp ? Netuším jsou dny kdy ne a dny kdy jo. Všechno je relativní. Je pravda že komfortní lež je občas lepší než krutá pravda. Bohužel někteří z nás, mezi které se počítám i já , i přes veškerou snahu neumí relaxovat či si oddychnout a/nebo jejich život je neustálý boj se zdravím jak duševním tak fyzickým. Možná že někteří našly spásu v nějakých cvičených či skupinách. Nemyslím si že to je správný postup jelikož tím si člověk zase pěstuje závislost na druhých pokud do této činnosti vloží vše.
Prostě předstírej dokud to nezvládneš… nebo tě nedostihne krutá pravda.
Ahoj, díky, že sis k nám našel cestu a sdílel svoje pocity. Jestli jde o to, jak vyjít sám se sebou, tak souhlas, je to jedna nejtěžších věcí…je docela srandovní, že spousta lidí se zdá, že to vůbec neřeší, i když se tak většina z nich možná jenom tváří, pořád jsou lidi, pro který vlastní hlubší sebereflexe opravdu nezajímá. a pak jsou možná fakt v pohodě. Ale pro ostatní je neustálé balancování mezi vnitřním a vnějším světem každodenní realitou.
Stejně tak si myslím, že odpovědí je kombinace obou, jak vnitřních tak vnějších faktorů, toho jací jsme a čím svůj život naplňujeme. Proč si myslíš, že nejsi v pohodě? Je něco konkrétního, co Tě štve víc, než ostatní věci?
Jak říkám je to relativní. Někdy je den kdy to jde a někdy ne. Být v pohodě znamená mít starosti. Momentálně si myslím že tratím na špatných rozhodnutích co jsem udělal v minulosti. Jenže vrátit čas zpátky nelze ani ho zastavit aby si člověk uspořádal myšlenky. Upřimně myslím že pořád neumím vychytat ten balanc.
Nemluvě o tom že jsem díte třetí kultury takže kořeny nemám žádné. To potom člověk vlastně nikam nepatří. A to si myslím že je u lidí důležité. Patřit někam a mít svojí identitu.
Díky moc za upřímný příspěvek, co znamená být dítětem třetí kultury? A proč je to tak, že člověk nemá v téhle situaci kořeny? Jak by se to dalo (ideálně) v tvém případě napravit, abyses cítil dobře, někam patřil a nabyl naplno svou identitu? Myslíš, že ti můžeme (buď individuálně, nebo jako komunita) nějak pomoci? Snad to nějak půjde a když dorazíš na Edgeryders festival (info bude zveřejněno brzy), rádi si tvůj příběh vyslechneme a společně se zamyslíme nad tím, co by se dalo dělat jako prevence, aby bylo co nejméně dalších v tvé situaci… Ještě jednou díky za upřímnost!
Dítě třetí kultury ( Third culture kid ) je fenomén dnešní doby kdy hodne dětí vyrustá mimo svojí zem a defakto nezdrži se nikde víc jak na pár let. Většinou je to kvuli tomu že rodiče pracují na ambasádach nebo jinych inter. firem. Má to dopad na identitu dítěte a tím padém is sebevedomi. No ja už to řeším nejaký pátek a myslím že jediný způsob je investovat do známostí a moc nikam necestovat. Budovat ty kořeny není to jednoduché pro mě protože moc takových jako jsem já v Čechach není a když už tak se spíš pohybuji v “elitních” vrstavách společnosti kam ja moc nezapadám.
Díky a na festival dorazím přeci jenom tohle je první platforma kde jsem se mohl podělit o svůj pocit a zkušenost takže za to ještě jednou děkuji.
To rádi slyšíme:) Pojem dítě třetí kultury taky slyším poprvé a dovedu si představit, co za úskalí to obnáší. Mám kolem sobě docela dost lidí, kteří se nakonec usadili ve druhé, třetí zemi, ve které žili - jak jsme tady na platformě zmiňoval jinde, pro moji manželku je to x-tá země, ve který žije a vlastně se tu ocitla jen kvůli mně. Nicméně jsme se rozhodli, že to zkusíme v ČR, celkově to zatím celkem jde, ale na té každodenní úrovni je spousta věcí, které jako člověku, který v nějaký kultuře vyrostl a zůstal v ní, nedochází. Je zajímavý tím procházet společeně, patří k tomu i vnitřní, ne úplně pozitivní pocity.
Identita je zajímavá otázka - nějaký relativně stabilní, kulturní základ, si s sebou člověk nese. Sice to nemám úplně jako Ty, ale mám pocit, že kdykoliv jsem někde nějakej čas strávil, změnilo mě to, trochu jsme si odnesl. I to člověka ve výsledku začne trochu odlišovat a vlastně si uvědomí, jak všichni bez ohledu na to, jak dlouho a kde žijeme, vybočujeme z norem, který jinak pokládáme za standard. Prostě není nad to vidět se někdy zvenku prostřednictvím ostatních:) Pro mě je návrat do Čech vždycky takovej moment, kdy se na chvilku zastaví čas a já vidím na pár dní ty kontratsy ostře (ne nutně pozitivní či negativní).
není to jednoduché pro mě protože moc takových jako jsem já v Čechach není a když už tak se spíš pohybuji v “elitních” vrstavách společnosti kam ja moc nezapadám.