- Čím se živíš a jak dlouho jsi na svoji současné pozici.
Žívím se jako umělecký šéf Hadivadla a divadelní režisér.
- Jaká byla tvoje cesta na pozici uměleckého ředitele HaDivadla?
Krátce po škole mě oslovila tehdejší herečka HaDivadla Sára Venclovská s prosbou, že by chtěla udělat na únikovém schodišti HaDivadla takový malý projekt se svojí kamarádkou Lucii Končokovou. Přizvali jsme do toho ještě hrajícího inscpicienta Mirka Ukula Kumhalu a spolu s Dagmar Radovou napsali hru o generačním konfliktu Kreatury: K ohni se mnou pojď. Projekt se docela osvědčil a v další sezoně jsem byl osloven abych pro HaDivadlo adaptoval a režíroval Kafkův Zámek, kde jsem se už zpoznal prakticky s celým souborem tehdejšího HaDivadla. Spolupráce byla, dovilím si říct, pro obě strany radostná, načež jsem byl navržen jako kandidát po odchodu Mariána Amslera a na základně zpracované koncepce přijat do pozice uměleckého šéfa HaDivadla.
- Jak vypadá dennodenní náplň práce uměleckého ředitele? Nebo pracuješ hlavně na vlně nějakých vizi, které předáváš dál a je na dalších lidech, jak s tou vizí naloží?
Důležité jde zde zmínit, že HaDivadlo je pořád docela podfinancované divadlo a po mém nástupu jsem si uvědomil, že mnohé potřebné pracovní pozice jsou úvazkově docela podhodnocené, nebo úplně chybí. Práce ovšem zůstává… a tak často jako umělecký šéf řeším i různé praktikálie, což sice v poslední době s tajemnicí Annou Stránskou docela redukujeme, ale pořád se nedá bavit o čistě tvůrčí práci. V HaDivadle jde o to mít nápad a taky si ho vydřít. Člověk zde vždy pozná detailně materiální konsekvence svých tvůrčích snů.
- Jaká je podle tebe role experimentálního divadla v současné společnosti?
Domnívám se, že mnohé experimenty rozšiřující formální jazyk divadla jsou už věcí minulosti. Myslím si, že jak první tak i druhá divadelní avandgarda, čili meziválečné období i šedesátá a sedmdesátá léta toho hodně prozkoumali. České divadlo po sametové revoluci asi mělo co dohánět, ale myslím si, že i zde se už z hlediska formy zkusilo během devadesátých a nultých let skoro všechno- od site-specific přes práci s nahotou a tělem po různé multimediální přístupy. Takže mluvit čistě o formálním experimentu považuji za docela nezajímavé. V čem ale může být divadlo živé a přínosné je myšlenkový experiment. Schopnost ukazovat stávající společenské jevy v novém světle. Ono už jen když hrajete banální situaci, která se odehrává v každé druhé rodině jde o to, že divák nevidí nic nového, ale vidí to z nové perspektivy, má možnost rozvažovat kombinovat pohledy na skutečnost, hrát si se svojí vlastní ideologií. Domnívám se, že dnes jsme všichni posedlí úspěchem a proto se chováme jako značky sebe sama a uměle se snažíme držet si určitou konzistenci, rozpoznatelnost, chtěli bychom říct osobitost, ale ono to skutečná osobitost podle mě není, protože většina pseudoosobitostí je tvořena z katalogu identit módních editorialů a jiných klišé popkultury. A divadlo umožňuje svým duchem plout mezi perspektivami, hledat svoje hlubší já v určité hře, v dialogu. Umožňuje větší fluidnost identity (aniž by člověk ztrácel morální základy úcty k druhému životu), která bude podle mě důležitou adaptační strategií v budoucím emancipačním zápasu vůči totalitní predikci našich osobností algoritmickými programy v rukách kapitálu. Zároveň mě vždy bavilo používat divadlo samotné jako metaforu. To že divadlo je ze své podstaty konstruováno- herci se naučili svoje role, byt není bytem ale souborem kulis, autenticky působící bordel na stolku postavy je pečlivě aranžovaný rekvizitářkou tak, aby se ta kompozice mohli opakovat a to vše v mých očích tvoří elektrizující napětí, kterým je možné zobrazovat samotnou realitu jako konstruovanou, jako experiment kde neexistuje slovo normální se kterým zachází čím dál tím víc extrémně pravicových politiků. A toto myšlenkové pole nenormálnosti je terénem pro skutečně experimentující divadlo. Alespoň v mých očích.
- Jak je nejdůležitější sdělení k divákům teď jako HaDivadlo máte?
Já nevím jestli umění operuje v řádu „sdělení“. Sdělní bych asi nechal třeba sdělovacím prostředkům. Umění má za úkol podle mě spíš rozcitlivovat člověka, otvírat mu roviny vnímání, které má každodenním používáním funkčního a instrumentalizovaného myšlení zanesené. Je to sdílení specifické zkušenosti, která si myslím, že má pořád cosi společného s rituálem a magií. Jestli moderní svět odkouzloval svět, současné umění by ho mělo opět zakouzlovat. Ovšem to co teď konstatuji není pro mě pokoutným čarováním ve vzduchoprázdnu, chápu tyto slova také jako určité politické gestem, tuším zde předvoj dalo by se říct nerůstové společnosti, která bude potřebovat určitou nepravidelnost vymykající se logice pravidelného a měřitelného pokroku. Ale abych jenom neuhýbal, existuje cosi jako pole zkoumání. A tím nejdominantnějším pro nás je skutečnost klimatické krize a zcela bezprecedentní změny zkušenosti z bytí, která určitě promění i samotné umění tak jak možná ještě žádná jiná dějinná událost. Prioritní pro současné HaDivadlo je proto být vůči této změně vědomí a spoluvytvářet ji.