Pocházím ze Světlé nad Sázavou, kde od roku 2000 funguje i ženská věznice. Byla jsem ještě ve věku, kdy se mne dění ve městě moc netýkalo, brala jsem to celé jako součást a vývoj města a asi jsem nezvažovala nějaké pro a proti. Po nějaké době shodou okolností, tam začala jako dozorkyně pracovat i moje mamka a chtě nechtě, jsem se začala dostávat po malých kouskách pod povrch toho, jak vězeňský systém funguje. Jak se chodí na směny, co všechno musí člověk udělat a naučit se, aby se vůbec dozorcem stal, jaká oddělení se nachází konkrétně v té naší věznici apod.
Nikdy mne nenapadlo, že to vlastně někdo může mít jinak a dokud nezačala éra sociálních sítí, neměla jsem ani moc šanci zjistit, že to tak není. Když jsem díky sociálním síti začala „objevovat“ i jiné sociální bubliny, byla jsem zděšená. Nikdy mě totiž nenapadlo, že jakékoliv programy ať na podporu dětí/dospělých v zemích třetího světa, programy na snížení recidivy nebo sociální programy pro lidi z vyloučených lokalit, mohou být někomu terčem v oku.
Jedno z prvních zděšení, které mne čekalo, bylo zjištění, že veškeré snahy o začlenění vězňů zpět do společnosti je s nelibostí přijímáno naší společností, alespoň té části společnosti, která nalezla útočiště za klávesnicí svého počítače. Objevení anonymity a beztrestnosti v nich vyvolala vševědoucí pocit. To by bylo asi zase na jiné téma, já se nicméně vrátím k mému kulturnímu šoku, který jsem bohužel prožila v mé domovině, v Čechách.
Je možné, že nahlížím na problém toho, proč se lidé dostávají za mříže velmi subjektivním pohledem (maminka pracuje ve vězeňství/otčím také), ale i vzhledem k tomu, že jsem jednu dobu pracovala v neziskové organizace, kde jsme se snažili začlenit lidi po výkonu trestu a pracovali jsme i přímo s lidmi ve výkonu trestu, jsou mé zkušenosti s těmito lidmi velmi silné. Všichni ti, se kterými jsem pracovala nebo měla možnost je potkat, pojilo jedno – nedostačující sociální a rodinné zázemí téměř odmalička – minimální láska od blízkých, nezájem, bití, alkoholismus a drogy v rodině, nedostačující vzdělání, psychické zanedbávání, nulová prevence od státu u rodin, kde opakovaně docházelo k zanedbání péče a další.
Velmi mě mrzí, že stále se na novodobý vězeňský systém nahlíží skrze prsty a veškeré programy na začlenění trestaných lidí jsou odsuzovány jen z nadpisů a titulků novin. Pokud nebude dávat druhé šance, nikdy je sami nedostaneme, až je budeme potřebovat. Lidé po výkonu trestu nemohou začít jiný život, pokud nenajdou uplatnění na trhu práce, musí mít z čeho zaplatit ubytovnu, mít se kde umýt a nevypadnout z režimu, který je ve věznicích učili. Pokud vypadnou z rutiny a z řádu, na který si zvykli, jsou ne krok, ale pár centimetrů od toho, aby se vrátili do starých zajetých kolejí. Je to začarovaný kruh, protože velké procento lidí propuštěných z výkonu trestu buď vůbec nemá rodinné zázemí nebo o něj rodina nestojí. Do práce (i když dnes, v ČR to není tak hrozné jako pár let zpátky) vás nevezmou, pokud máte záznam v rejstříku trestů. Nejhorší na tom je, že vylezete z vězení s pytlem plným hadrů a zbytečností a když nemáte někoho, kdo vás na prvních týdnů vezme k sobě, nepomůže vám se startem, nemáte ani kde spát. Kdo ale zaručeně otevře „láskyplnou“ náruč je ten kdo vám prodával drogy, ten pro koho jste prodávali drogy, ten pro koho jste kradli, ten kdo vás pásl. Lidé co vylezli z vězení, mají svůj trest odpykán – ANO, nebyli tam pro srandu nebo za krádež lízátka, ale trest je za nimi. A já mám pocit, že poté co vylezou ven „na svobodu“ jsou trestání znovu. Nikde a nikdo je nechce. Po odpykaném trestu, přichází trest nový, ale v porovnání s věznicí o hodně těžší, protože ve vězení vám řeknou „večerka/budíček/práce/volno/“ a víte co bude. Je to určitý druh jistoty. Pak ale najednou stojíte před bránou věznice a nemáte nic, stojíte tam sám a nemáte nic. Jen sebe a strach, co dál.
Velmi se mi líbí právě přístup světelské věznice, třeba to tak mají i ostatní, ale …., kde se snaží potom, co si vězeňkyně odvedou své povinnosti (musejí se chovat vzorně, chodit do práce/školy, nesmí být problémové, vyvolávat rvačky a já nevím co ještě), nabízet varianty a alternativy toho jak trávit ten „volný“ čas, co jim tam zbývá.
Článek z roku 2018: Vězeňkyně ze Světlé nad Sázavou poběží pražský půlmaraton - iDNES.cz
Vlastně je to pěkná záliba, činnost které mohou propadnout. Skoro nic to nestojí a běhání je prý vysoce návykové. Dokáží se díky tomu dostat mezi jiné okruhy lidí a až se dostanou ven, může to být pro některé z nich i první věc, kterou budou chtít dělat, první skutečný návyk ve svém životě, jež dává smysl. Jedna věc mě na tom doslova děsí a to je diskuze pod článkem. Jsou tam i tací, kteří chápou ten „point“ proč se ředitelka věznice snaží dělat věci jinak, co znamená recidiva a že je dobré jí předcházet, že prevence by měla být někde jinde a to nejdůležitější, že středověk už u nás dávno skončil, ale většina diskutujících taková není. Bohužel, to není jen o tomhle článku, všude (pod každým novinovým článkem/diskuzí – osobně asi tězko) se najdou rýpalové a lidé, kteří vidí svět jen černobíle, ale tady, kde je potřeba mít víc trpělivosti a tu pomocnou ruku podat víckrát, než by nám bylo milé, je to za mě o to víc smutné. Smutné z důvodu, že všichni lidé na světě si v jedné věci nejsme rovni. Nezačínali jsme na stejné startovní čáře, neměli jsme stejné možnosti a prostředky, bohužel.
A tohle je přesně to, co mě nutí k zamyšlení. Je správně nechávat „převýchovu“ na věznicích? Není to postavené na hlavu? Opravdu nemůžeme mít prevenční systémy, které by zabraňovaly, aby mladí lidé z jakýchkoliv poměrů končili v léčebnách, nápravných zařízeních a věznicích? Kde je ten problém? Selhává u nás sociální systém? Jak je možné, že jsou věznice a nápravná zařízení plná mladých závislých lidí? Kde jsou sociální pracovnice, učitelé a třeba i všímavé okolí, když selhávají rodiče? Nepoznáme zanedbané dítě? Není nám divné, když přijde do školy v podnapilém stavu sotva patnáctiletý kluk/holka? Nevidíme to nebo to nechceme vidět?