Pacient sám sobě lékařem aneb lékaři sobě

Inspirován zdejším článkem „Lékařův pacient nebo pacientův lékař?“ bych rád zareagoval na „veselou story z 90. let“ svým příběhem, který začal letos v zimě na sjezdovce v Jizerkách (analogií bude více). Byť jsem instruktorem snowboardingu, podařilo se mi na sjezdovce upadnout tak, že jsem si v pevně zavázané botě něco udělal s kotníkem, na který jsem nemohl došlápnout. Když pro mě přijela Horská služba, jeden ze záchranářů vznesl smutnou (ale předběžnou, „okometrickou“) diagnózu: „To půjde do sádry, synku…“. Načež mi jeho kolega sundal botu, inkriminovaný kotník prohmatal a když se divil, že nekřičím bolestí, přišel z pozitivnější diagnózou: „Normálně bych vás poslal do soukromého medical centru v nejbližším horském středisku, ale to byste se nedoplatil… Možná to zlomený nebude, ať vás kamarád odveze do Prahy, ledujte to doma a bude to třeba dobrý…“.

Doma jsem teda začal (dle instrukcí) ledovat, ale když jsem nebyl schopný se po několika hodinách na nohu postavit, nechal jsem se odvézt do „mé oblíbené fakultní nemocnice B.“, rentgen odhalil zlomený kotník, nechodící sádra na dva měsíce. OK, říkám si, ještěže jsem se nerozhodl pro samoléčbu ledováním… Po dvou měsících mi sádru sundali, začal jsem chodit na rehabilitace a vše vypadalo, že se ubírá pozitivním směrem. Na kontrole měsíc po sundání sádry mi doktor s šibalským úsměvem říká: „Vždyť to na RTG snímku vypadá, že jste to zlomený vůbec neměl… Takže, abyste tu nohu uvedl do původního stavu, musíte jí dát plnou zátěž.“ Mě to mile překvapilo, ale musel jsem ortopedovi smutně konstatovat, že hraju florbal a skáču na kole, což rozhodně nebude to pravé pro čerstvě zahojený frakturovaný kotník. On ale zvesela pokračoval, že to je dobře, že čím větší zátěž, tím efektivněji se to celé zahojí. Když jsem namítnul, že mi to určitě nateče, on přitakal a řekl, že to bude natejkat ještě tak rok, rok a půl, ať si zvyknu. Přišlo mi logické se dotázat, zda-li mám otoku předcházet nějakou ortézou, obinadlem, atp. To jsem dostal výslovně zakázáno, že prý by to hojení jenom zhoršovalo. Inu dobrá, vrhnul jsem se do svých oblíbených sportů s plnou vervou – bez ortézy.

Zhruba po měsíci sportování, kdy jsem žádnou bolest necítil a radoval se, jak „se to hezky zahojilo a jak mám uvědomělý doktory“, to přišlo. Z ničeho nic mi noha natekla a já se vrátil do kulhajícího stavu, tak jsem začal (opět) ledovat, což ale během týdne žádné zlepšení nepřineslo… Takže jsem se vrátil i do FN B., kde mi jiný doktor po zhlédnutí rentgenu sdělil, že se to sice „hojí celkem dobře“, ale že přeci jen ne úplně optimálně… A tak mi poradil: „Nohu do klidu, používat ortézu, neběhat, nechodit, plavat a na kole jezdit maximálně na cyklostezce podél Vltavy.“ Když jsem mu řekl, jakou jsem dostal radu posledně (tedy právě přesně opačnou), doktor to nijak nerozporoval a řekl, že je to běžný postup (nejen jeho kolegy, ale zřejmě celé medicíny) a že to bylo dobře myšlené. Má fyzioterapeutka kroutila nechápavě hlavou a řekla, že by se klonila k radě „příliš nesportovat“ hned od začátku, ale že přece nová diagnóza nemůže rozporovat tu předchozí…

Čímž se dostávám k pointě – a to chci zdůraznit, že si nestěžuju – mám v lékaře plnou důvěru, ale když dostanete o 180° odlišné rady (vedoucí k tomu, že už dva měsíce opět kulhám), jsem zmatený. Myslíte, že existuje nějaká nezávislá instance, kam se člověk může obrátit, když si není jistý správností diagnózy, doporučení, atd.? Jít se zeptat jiného odborníka v rámci té samé instituce podle mě smysl nemá, protože přece drží basu… #FNBforever

Has Likes

Díky moc za příspěvek, jako člověk s mnohonasobnymi úrazy nohou doufám, že uz to chodí líp:). S něčím obdobným se v posledních letech potýká moje Máma, kterou trápí kolena. Podle několika různých lékařů za to mohou dosti různorodé příčiny, od věku, přes artrózu až po nejrůznější infekce. Zkusila navštívit maximální množství odborníků, ale ve finále vlastně nikdo zcela rozhodně nepotvrdil, ani nevyvrátil názor toho druhého. Rozhodla se tedy pro léčbu doporučenou doktorem, ke kterému dochází dlouhodobě (a který spravoval koleno čirou náhodou ve FNB i mně:). Někdy možná zafunguje dát na názor člověka, který nás jako lékař zná v širším kontextu…

To zní jako jedna z neviditelných nemocí systému. Mor nejistoty a nedůvěry.
Říkáte, že věříte lékaři, dokud není prokázán vážný rozpor s jiným lékařským názorem. Někde jinde se zmiňujete, že byste raději čekal na změnu systému, než abyste se léčil v zahraničí, ale jak dlouho to bude stačit? Já jim nevěřím vůbec, a tak jsem se rozhodla, že pokaždé, když se objeví nějaký problém, zeptám se alespoň dvou doktorů.

Jak probíhá vaše rekonvalescence? Mluvíte s nějakými podpůrnými skupinami nebo jste podal stížnost? Moje otázka asi zní: jak tato osobní zkušenost ovlivňuje váš občanský život? Mluvíte víc nahlas? Radíte ostatním častěji, aby byli také opatrní?

Možná by vás mohl zajímat příběh společnosti @AskaBednarczyk o životě s chronickým onemocněním v polském zdravotnictví.

Doposud jsem vždy věřil lékaři (než se objevila komplikace, kterou jsem popisoval) – někdy jsou situace tak akutní, že na konzultaci s jinými odborníky není prostor… Rozhodně si po této zkušenosti budu shromažďovat informace z více zdrojů, což od teď doporučuji i ostatním, aby tak dokázali předcházet dlouhodobějším problémům (a třeba nutnosti řešit je v zahraničí). A jen zřejmě proto, že se rekonvalescence daří dobře – díky za optání – jsem oficiální stížnost nepodal…