Pacient sám sobě lékařem aneb lékaři sobě

Inspirován zdejším článkem „Lékařův pacient nebo pacientův lékař?“ bych rád zareagoval na „veselou story z 90. let“ svým příběhem, který začal letos v zimě na sjezdovce v Jizerkách (analogií bude více). Byť jsem instruktorem snowboardingu, podařilo se mi na sjezdovce upadnout tak, že jsem si v pevně zavázané botě něco udělal s kotníkem, na který jsem nemohl došlápnout. Když pro mě přijela Horská služba, jeden ze záchranářů vznesl smutnou (ale předběžnou, „okometrickou“) diagnózu: „To půjde do sádry, synku…“. Načež mi jeho kolega sundal botu, inkriminovaný kotník prohmatal a když se divil, že nekřičím bolestí, přišel z pozitivnější diagnózou: „Normálně bych vás poslal do soukromého medical centru v nejbližším horském středisku, ale to byste se nedoplatil… Možná to zlomený nebude, ať vás kamarád odveze do Prahy, ledujte to doma a bude to třeba dobrý…“.

Doma jsem teda začal (dle instrukcí) ledovat, ale když jsem nebyl schopný se po několika hodinách na nohu postavit, nechal jsem se odvézt do „mé oblíbené fakultní nemocnice B.“, rentgen odhalil zlomený kotník, nechodící sádra na dva měsíce. OK, říkám si, ještěže jsem se nerozhodl pro samoléčbu ledováním… Po dvou měsících mi sádru sundali, začal jsem chodit na rehabilitace a vše vypadalo, že se ubírá pozitivním směrem. Na kontrole měsíc po sundání sádry mi doktor s šibalským úsměvem říká: „Vždyť to na RTG snímku vypadá, že jste to zlomený vůbec neměl… Takže, abyste tu nohu uvedl do původního stavu, musíte jí dát plnou zátěž.“ Mě to mile překvapilo, ale musel jsem ortopedovi smutně konstatovat, že hraju florbal a skáču na kole, což rozhodně nebude to pravé pro čerstvě zahojený frakturovaný kotník. On ale zvesela pokračoval, že to je dobře, že čím větší zátěž, tím efektivněji se to celé zahojí. Když jsem namítnul, že mi to určitě nateče, on přitakal a řekl, že to bude natejkat ještě tak rok, rok a půl, ať si zvyknu. Přišlo mi logické se dotázat, zda-li mám otoku předcházet nějakou ortézou, obinadlem, atp. To jsem dostal výslovně zakázáno, že prý by to hojení jenom zhoršovalo. Inu dobrá, vrhnul jsem se do svých oblíbených sportů s plnou vervou – bez ortézy.

Zhruba po měsíci sportování, kdy jsem žádnou bolest necítil a radoval se, jak „se to hezky zahojilo a jak mám uvědomělý doktory“, to přišlo. Z ničeho nic mi noha natekla a já se vrátil do kulhajícího stavu, tak jsem začal (opět) ledovat, což ale během týdne žádné zlepšení nepřineslo… Takže jsem se vrátil i do FN B., kde mi jiný doktor po zhlédnutí rentgenu sdělil, že se to sice „hojí celkem dobře“, ale že přeci jen ne úplně optimálně… A tak mi poradil: „Nohu do klidu, používat ortézu, neběhat, nechodit, plavat a na kole jezdit maximálně na cyklostezce podél Vltavy.“ Když jsem mu řekl, jakou jsem dostal radu posledně (tedy právě přesně opačnou), doktor to nijak nerozporoval a řekl, že je to běžný postup (nejen jeho kolegy, ale zřejmě celé medicíny) a že to bylo dobře myšlené. Má fyzioterapeutka kroutila nechápavě hlavou a řekla, že by se klonila k radě „příliš nesportovat“ hned od začátku, ale že přece nová diagnóza nemůže rozporovat tu předchozí…

Čímž se dostávám k pointě – a to chci zdůraznit, že si nestěžuju – mám v lékaře plnou důvěru, ale když dostanete o 180° odlišné rady (vedoucí k tomu, že už dva měsíce opět kulhám), jsem zmatený. Myslíte, že existuje nějaká nezávislá instance, kam se člověk může obrátit, když si není jistý správností diagnózy, doporučení, atd.? Jít se zeptat jiného odborníka v rámci té samé instituce podle mě smysl nemá, protože přece drží basu… #FNBforever

1 Like

Díky moc za příspěvek, jako člověk s mnohonasobnymi úrazy nohou doufám, že uz to chodí líp:). S něčím obdobným se v posledních letech potýká moje Máma, kterou trápí kolena. Podle několika různých lékařů za to mohou dosti různorodé příčiny, od věku, přes artrózu až po nejrůznější infekce. Zkusila navštívit maximální množství odborníků, ale ve finále vlastně nikdo zcela rozhodně nepotvrdil, ani nevyvrátil názor toho druhého. Rozhodla se tedy pro léčbu doporučenou doktorem, ke kterému dochází dlouhodobě (a který spravoval koleno čirou náhodou ve FNB i mně:). Někdy možná zafunguje dát na názor člověka, který nás jako lékař zná v širším kontextu…

To zní jako jedna z neviditelných nemocí systému. Mor nejistoty a nedůvěry.
Říkáte, že věříte lékaři, dokud není prokázán vážný rozpor s jiným lékařským názorem. Někde jinde se zmiňujete, že byste raději čekal na změnu systému, než abyste se léčil v zahraničí, ale jak dlouho to bude stačit? Já jim nevěřím vůbec, a tak jsem se rozhodla, že pokaždé, když se objeví nějaký problém, zeptám se alespoň dvou doktorů.

Jak probíhá vaše rekonvalescence? Mluvíte s nějakými podpůrnými skupinami nebo jste podal stížnost? Moje otázka asi zní: jak tato osobní zkušenost ovlivňuje váš občanský život? Mluvíte víc nahlas? Radíte ostatním častěji, aby byli také opatrní?

Možná by vás mohl zajímat příběh společnosti @AskaBednarczyk o životě s chronickým onemocněním v polském zdravotnictví.

Doposud jsem vždy věřil lékaři (než se objevila komplikace, kterou jsem popisoval) – někdy jsou situace tak akutní, že na konzultaci s jinými odborníky není prostor… Rozhodně si po této zkušenosti budu shromažďovat informace z více zdrojů, což od teď doporučuji i ostatním, aby tak dokázali předcházet dlouhodobějším problémům (a třeba nutnosti řešit je v zahraničí). A jen zřejmě proto, že se rekonvalescence daří dobře – díky za optání – jsem oficiální stížnost nepodal…

Na základě přečtení článku, mi nejde, se nepodělit o zkušenost, která se stala mě. S dovolením překopíruji text ze svého osobního profilu na facebooku. Tato událost se stala v roce 2017 a od té doby, si nenechávám sdělit pouze dva či tři (ač když chcete třetí názor a natrefíte na doktora “kruťase” dá vám to sežrat, protože dva odborníci před ním se přece už vyjádřili), ale zajímá mě ještě názor alternativní (dá se pomoci bylinkami, správnou stravou, cvičením apod.).
Výše zmíněný příspěvek z dubna 2017.
_ Nejlepší Apríl mého života? Po delší době se vypravím na výlet do Prahy, jeden seskok z lajny (slackline), špatné došlapnutí - KŘUP… Nu což, jsem zvyklá, že pravý kotník mě trápí už dlouho, tak to rozchodím. Prcka (kámoška) ráno vstávala na přijímačky, a já se nebyla schopná zvednout z postele, tak jsem s “lehkou” bolestí čekala, až mi sežene po cestě z přijímaček berle a dostaví se pro invalidu ve své posteli. Přesun do Vinohradské nemocnice, kde mi doktor oznámí - nadvakrát zlomený kotník a přetrhané vazy… Ach jo… Doba léčby až 12 týdnů… Dvojité ach jo… Přesun na Vysočinu, kde se mám v následujícím týdnu dostavit na kontrolu do místní nemocnice… Proběhl další rentgen a doktor na mě nechápavě hledí…
“Buď se Vám za pět dní zvládla zacelit dvojitá zlomenina i s poškozenými vazy nebo jsem blázen já, protože na snímcích nic není. Když Vám to ale řekl doktor z Prahy, tak sádru dotočíme a přijďte si 13. dubna na sundání.”
Happy end příběhu se nekonal - když mi po dalších 14 dnech sundali sádru z nohy, měla jsem kromě palce na pravé noze všechny prsty vykloubené a vytočené do pravého úhlu - neobula jsem ani sandály! Na mou otázku: “Je tohle normální?” Jsem dostala odpověď: “Ano, nohu jste měla v sádře, takže čemu se divíte?” KONEC FB PŘÍSPĚVKU.
Nehodlala jsem dál hádat, už jsem věděla kam pojedu. K bývalé zdravotní sestře, která se snaží skloubit moderní a alternativní medicínu. Ve zdravotnictví dělala min. 10 let na ARU a JIPce a neměla jsem sebemenších pochyb, že mi pomůže.
Když jsem za ní přijela a ukázala jí v jakém stavu je moje noha, na kterou podle doktorů mohu normálně chodit, zhrozila se!
Vysvětlila mi, že pokud ta noha nebyla zlomená a v nemocnici, kde mi ji měli ještě zrengovat, aby viděli co tam je, raději řekli “když to řekl doktor z Prahy, tak to je pravda” a zasádrovali, tak mi poničili měkké tkáně, protože tam byl otok. To znamená - žádném případě nesmí jít do sádry! Což je mimochodem jeden z důvodů, proč mi nedali sádru celou už hned v Praze, čekalo se na splasknutí otoku a nový snímek.
No a od toho se odvíjí spousta dalších a dalších “vtipných” historek s nemocnicí a vyšetřeními.
Nohu jsem dávala dohromady další dva roky a pořád to není ono. Připadám si jakoby mi bylo 50 let, protože cítím každou námahu na nohu, změnu počasí a bolesti vystřelující z kotníku až do kolene. Podle lékařů na snímcích nic není a jsem životaschopná.
Oficiální stížnost? Ne, tu bych asi nepodala, nechci s tím ztratit zbytek života. Stačí mi, jak se ke mě chovají, když mě to jednou do roka chytne, nemůžu chodit a domáhám se něčeho jiného než “Ibalgin dvakrát denně a ledujte.”

3 Likes

Ahoj, díky moc za sdílení Tvé zkušenosti, zní to teda dost strašidelně…Můžu se zeptat, jak si se k té paní nakonec dostala? Většinou jsou tyhle kontakty přes známost, takže tipuju, že nejspíš tak, ale z hlediska té dlouhodobé léčby trvalých následků, pokračovala jsi nějak i v té alternativní cestě? Ono to totiž není až tak jednoduchý někoho sehnat, mám kamaráda, který se dlouhodobě snaží kombinovat kariéru fyzioterapeuta v dejme tomu klasické tradici s alternativními přístupy ve zbývajícím čase, ale s rodinou a několika dětmi se mu to daří spíš tak sezónně…

Ahoj, k mé záchraně jsem se dostala klasicky “známá známého” a jelikož jsem byla zoufalá a naše zdravotnictví mne nechalo ve štychu, zkusila jsem. Nakonec k oné paní dojíždím od té doby, léčily jsme moje nohy dlouhodobě pomocí dornové metody, cvičení + byliny a masti. Od té doby k ní jezdí povinně celá rodina. Mého dědu drží při životě a jen díky ní je na živu. Od ní jsou příběhy, které mne opravdu nutí zamyslet se nad postupy západní medicíny… Např. můj děda už má 10 let rakovinu tlustého střeva. Od začátku všechno špatně. První diagnóza nádor není zhoubný, vyřízneme a bude to v pohodě. Potom co se dědy stav nezlepšoval, udělali lékaři nové testy a hle nádor je zhoubný a rozšiřuje se. Dávali dědovi max. pět let při dobré léčbě. Dva a půl roku zpátky, než jsem se vydala k mé záchraně to s dědou už nevypadalo dobře, selhávaly mu ledviny, měl za sebou bypass, trápil ho žaludek, otékaly mu nohy, nemohl chodit, zavodňoval se.
Nakonec jsem se rozhodla a dědu “násilím” odvlekla k naší, jak my jí od té doby v rodině říkáme, “čarodějnici”. Dala ho celého do kupy. Zlepšila funkci ledvin (bylinami), napravila bolesti v nohou, celého ho srovnala, naordinovala tinktury a čaje. Všechno to sice stojí ranec, ale děda žije a dokonce plnohodnotně. Nedávno jsme volali jeho lékařce z onkologie, protože nám naše čarodějnice doporučila, aby děda měl nějaké slabé antidepresiva na lepší náladu, málem jí spadla brada, že děda ještě žije a že tomu ani nemůže uvěřit.

1 Like

Je super číst o tom, že jsou u nás “čarodejnice” (v pozitivním slova smyslu), které umí léčit alternativními postupy, které opravdu fungují… Podle mě by stát měl v jednadvacátém století podporovat i tyto metody, ačkoli je zatím nedokáže (a nechce!) zařadit do nějakých oficiálních škatulek… Škoda!
Můj příběh (vlastně i Jirkův) má původ v nemocnici Na Bulovce, kterou vnímáme jako symbol rigidity a naprosto nulového pokroku. Před několika dny mne však překvapila zpráva, že v tomto ústavu založili speciální oddělení pro léčbu skateboardistů - na jednu stranu je to hezké (sám na skatu jezdím), na straně druhé si říkám, jestli to není “zbytečně” vynaložené úsilí, které je zacíleno na poměrně úzkou cílovou skupinu (z peněz všech daňových poplatníků) a jestli vlastně nejde spíš o marketingový tah od instituce, která má velmi špatné jméno… Kdy Na Bulovce založí oddělení alternativní medicíny dostupné pro všechny, kterým nepomáhají tradiční - západní - postupy?!

http://bulovka.cz/skateboarding-medical-center-nemocnice-na-bulovce-vraci-skateboardisty-do-hry/

Wow, Centrum pro skateboardisty je dost alternativní koncept sám o sobě, i když ne v tom smyslu, o kterém se bavíme.Ony snahy začít s alternativní medicínou tu jsou, ale jak jsou ty vzájemné přesahy zatím slabé, tak je to trochu jeden krok kupředu, dva zpátky:

Ahoj všem :slight_smile: mám podobnou zkušenost, když jsem si přetrhl vazy v koleni. Téměř dva roky mi byla diagnostikována u ortopeda distroze kolene, kterou jsem měl léčit neprve ledováním, ortézou, klidem a následně postupným zatěžováním, jízdou na rotopedu atd. Až po téměř dvou letech, kdy stav nebyl akutní, ale zároveň se výrazně nelepšil mi došla trpělivost a nechal jsem se znovu vyšetřit u jiného ortopeda. Ten řekl, že je pravděpodobně přetrhlý postranní vaz (ACL) a poškozené menisky. Poslal mě na magnetickou rezonanci, kde se jeho odhad potvrdil a musel jsem podstoupit operaci - plastiku vazu. Ztratil jsem tak téměř dva roky, kdy jsem mohl sportovat. Po operaci a úspěšně absolvované rehabilitaci (cca půl roku), koleno nefungovalo tak, abych mohl aktivně sportovat. Absolvoval jsem druhou operaci na soukromé klinice (stála 20 000,-), později mi byly nabízeny inijekce s kyselinou hyaluronovou pro rychlejší regeneraci (jedna aplikace cca za 6000,-). Přišlo mi, že ze mě ortoped z této nejvyhlášenější nemocnice v republice tahá jen další a další peníze. Až na potřetí to vyšlo, dostal jsem se k ortopedovi - kapacitě svého oboru (staré škole), který ordinuje mimo Prahu, který vyvrátil některá tvrzení svých “kolegů”, aplikoval sérii injekcí za nesrovnatelně nižší částky a doporučil rehabilitaci, která mi poprvé za cca 4 roky těchto anabází dovoluje věnovat se opět naplno sportu.

3 Likes

Díky za komentář, Kryštofe, to je docela síla, že krom výše několikrát zmíněných nejistot v diagnózách se (možná) objevuje i falešná diagnóza vytvořená za účelem zisku - a to v nejvyhlášenější nemocnici! Kromě ztraceného času, kdy jsme mohli naplno sportovat a újmě na zdraví tu jsou ještě enormně vysoké částky, které po nás (někteří) odborníci chtějí, abychom platili za “standardní” procedury… Podal jsi v tomto kontextu nějakou stížnost? Nebo ses spokojil s tím, že se - naštěstí - našlo vhodné řešení a ty peníze jsi bral / bereš jako (nenávratně) “vyhozené”? Tak doufám, že jde rekonvalescence v pohodě a budeš nadobro OK! Držíme palce!!! :slight_smile:

1 Like

Nepodal jsem žádnou stížnost. Spokojil jsem se s tím, že jsem našel řádově lepší náhradu péče i co se týče nákladů a peníze investované u tohoto ortopeda beru jako “vyhozené”. Děkuju moc za přání, vám všem taky přeju pevné zdraví a ať narazíte na dobrého lékaře na první dobrou! :wink:

1 Like

Krásný přání, děkujeme a přejeme i všem ostatním… A doufám, že se spolu potkáme na POPrebel (Edgeryders) festivalu 23/11 v Crossu! :wink:

No jo, co doktor, to jiná diagnoza. Podělím se se svým nedávným příběhem. Spadl jsem v parku ze dvou metrů ze slackliny. Rameno, hlava, zem, tma. Ležím si v trávě, po probuzení to chci jít zkusit znova, ale při vstávání a prohmatání si levého ramene a klíční kosti hned vím, že právě klíční kost to tak úplně neodpružila. Vtipné na tom bylo, že šlo o menší rande a první výuku na slacklině s mojí novou kamarádkou Lůcou. Po pár minutách je po rande a volá mi rychlou. Rentgen potvrdil mé obavy a posílají mě domů s tím, že se uvidí, jestli to bude dobře srůstat nebo jestli půjdu na operaci. Po týdnu jdu na kontrolu a jiný doktor říka, že to ASI na operaci bude, ale že je to na mně. Jsem snad doktor? Operaci jsem schválil a šel jsem pod kudlu. Po operaci přijde třetí doktor, kouká na snímky a diví se, proč mi to operovali, že by to rozhodně neoperoval. Koukám na něj s 11 cm jizvou přes celý klíček a říkám si, kde je teda pravda. Když přijdu po 14 dnech na kontrolu a ptám se čtvrtého doktora na jeho názor, co by podle prvního rentgenu udělal on, mi říká, že by to operoval na hned, že je tam kousek roztříštěné kosti. Takže podobně jako u tebe. Co doktor, to názor.

2 Likes