Kamarádka z Batumi (Gruzie) mi řekla, že navštívila většinu kostelů v Praze, aby našla klid a atmosféru komunity. I když seděla mezi ostatními lidmi, modlila se v naprostém tichu a samotě. Jak jsem později zjistila, moje kamarádka není zamilovaná do samoty. Jako expat, (nebo migrantka) pracující pro prosperující nadnárodní společnost v hlavním městě České republiky má méně volného času na socializaci.
Aniž by měla finanční problémy, má jaksi pocit, že nedostála společenským standardům úspěchu, zejména co se týče očekávání v soukromém životě. Žít svůj soukromý život ve stínu pronajaté garsonky v hluboké osamělosti není ideální životní styl, o jakém by se člověku po třicítce mohlo zdát.
Kromě kontaktů s lidmi v souvislosti s prací se její nepracovní život řídí standardizovaným vzorem: nakupuje v samoobsluze, půl hodiny sleduje BBC, v sedm večer večeří o samotě a večer se modlí v posteli, než jde v deset spát. Moje kamarádka není příliš nábožensky založená, ale kvůli dětské nostalgii – hlavně náboženství praktikující babičku a nejlepšího přítele a bratrance z dětství, který se stal pravoslavným knězem – ráda chodí do kostela, do jakéhokoliv. Vzpomíná si, že jednou zašla do velmi příjemného kostela v jednom dánském městě, kde spolu obědvali lidé z různých náboženských prostředí a zemí u velkého společného stolu. Sedět u stolu s lidmi, které neznáte ani si nevybíráte, a spřátelit se u jídla či piva bylo hlavním cílem tohoto srazu organizovaného církví, která si říká „dům pro občany“. Další moje kamarádka vzpomíná na sílu socializace tím, že cituje svého profesora, který kdysi řekl: "Ježíš se poflakuje s Abrahámem a Mohamedem a diskutují u piva (taky!), kdo z nich je ten Pravý a Jediný, protože všichni tři kandidují na stejnou pozici. Víte co, obvyklá politika…”
Co může církev udělat pro uspokojení duchovních potřeb těch, kteří nejsou z “našeho vnitřního kruhu”?
