Lékařův pacient nebo pacientův lékař?

Photo%20by%20Erkan%20Utu%20from%20Pexels

Před pár dny jsem se bavil s kamarádkou, která už delší dobu řeší své zdravotní problémy. Možná to znáte od sebe, nebo ze svého okolí taky, ale dlouho vlastně nevěděla, co přesně jí je. To co původně vypadalo jako problém tělesného zdraví se ukázalo jako problém zdraví duševního, ostatně jako bytosti jsme jeden propojený systém, takže asi tak…

Nicméně, během našeho povídání a jejího vyprávění o běhání od doktora k doktorovi jsme se dobrali k tomu, že je zvláštní pocit, odevzdat se někomu tak trochu na milost a nemilost, jak se říká v češtině “do péče”.

Vzpomněl jsem si při tom na jeden z nejsilnějších zážitků z dětství. Když mi bylo osm let, velice ošklivě jsem si zlomil nohu při lyžování. Řízením osudu jsem skončil v obvodní nemocnici ve městě T. v horách na severu Čech, státním zařízení. Moji rodiče neměli k dispozici finanční, ani jiné prostředky na mé přemístění, a ani tak, netuším nakolik by si v roce 1994 mohli vybírat. Pro dítě s bujnou fantazií byl tento pobyt jako stroj času, který mě přenesl do polní nemocnice těsně za frontovou linií (viděli jste film Dvanáct opic? Když jsem ho pár let na to viděl já, prožil jsem u několika scén dost silné dejá vu ).

Po přijetí mi velice nervózní a pravděpodobně velmi unavená paní lékařka, na kterou opakovaně útočil nemocniční rozhlas, s tím ať se okamžitě dostaví na sál, v rychlosti nohu srovnala. Vzhledem k tomu, že má zlomenina byla způsobená rotací těla oproti statické levé dolní končetině přibližně o 270°, bylo to dosti nepříjemné. A bolelo to. Hodně. Nohu zasádrovala a šla operovat. Lýtkovou a holenní kost bohužel ve spěchu nedorovnala, což jsem samozřejmě nevěděl, a do konce mého pobytu to nezjistil ani nikdo další, na rentgenu měli asi nátřesk.

Následně jsem byl umístěn na pokoj, ze kterého mi utkvěla celá řada dalších zážitků - nevím jestli si pamatuju všechno úplně přesně, ale jde spíš o pocit jako takový, kouzlo lidské paměti. Osazenstvo o počtu asi tak 12 pacientů bylo ve věku 4 až 90 let. Pamatuji si nejmladšího chlapečka, kterého si ani čtyři dny po termínu propuštění nepřišli vyzvednout rodiče a jak je vyhížel z okna. Pamatuju si pána v rohu u dvěří co nás opustil jako první a bohužel způsobem, který si při hospitalizaci nikdo nepřeje. Pamatuju si, že jsem nebyl nejpopulárnější spolunocležník, jelikož jsem měl vysoké horečky (asi to punkové srůstání) a kříčel jsem v noci bolestí ze spaní - podle toho co mi pán vedle na posteli, asi tak 55, říkal, vždycky když mě budil ze sna. Ten ostatně přejal značnou část mojí péče a vysvětlil mi jak přežít, za což mu zpětně alspoň touto cestou děkuji.

Péče. Ihned po umístění na pokoj jsem dostal berle, které jsem vizuálně poznal z filmů pro pamětníky (ostatně tak vypadaly i prostory nemocnice), a bylo mi vysvětleno, že na velkou jen sám. Pamatuju si, že jsem se na pánskou toaletu belhal asi 25 minut. Nevím, jak to bylo daleko, ale když dostanete chodící pomůcku, ať jsou to berle, francouzské hole, či něco dalšího (v životě jsem testoval vícekrát více modelů), chvíli to trvá, než získáte tu správnou techniku a briskně akcelerujete na maximální rychlost. Pamatuji si, jak na chodbě stály sestřičky, kouřily u okna a fandily mi, což mi v tu chvíli samozřejmě lichotilo, až zpětně mi došlo, že mě tam mohl jednou denně někdo odvézt na invalidním vozíku. Když jsem na toaletu konečně dorazil, nemohl jsem kvůli sádře až po pás zavřít dveře od kabinky. EPIC FAIL. Nedostávaly se snídaně, k obědu byl jeden kousek taveňáku a dva rohlíky, k večeři meruňkový rýžový nákyp, mám pocit, že asi každý den. Od té doby nepreferuji rýžové nákypy s ovocným kompotem z konzervy. Po několika vizitách, při kterých mě personál pochválil, jak se krásně belhám o berlích a asi týdnu, během kterého jsem naprosto ztratil představu o čase, prostoru a skvěle se desocializoval, mě nakonec pustili.

Následoval převoz do Prahy a 3 roky trvající řešení úrazu (a náprava první léčby podstoupené v nemocnici v T.), v mé oblíbené spádové fakultní nemocnici B, kde jsem byl od útlého mládí takříkajíc štamgastem.

Vždycky mi vrtalo hlavou, jak dopadly další pacienti v obvodní nemocnici T., které jsem tam na našem pokoji zanechal. Taky mi vrtalo hlavou, co se stalo s paní doktorkou, která mě rovnala a sádrovala nohu a dalšími lékaři a zdravotními sestrami a dalšími, co museli v tom domě hrůzy pracovat stovky a stovky hodin neplacených přesčasů ročně za naprosto směšné peníze. Já bych po měsíci zvážil změnu kariéry, nebo ukončení pracovního poměru skokem z kuřáckého okna na dvůr. Pardon, nevkusný vtip. Nejvíc mi je zpětně líto mých rodičů, kteří si všechno uvědomovali a nemohli dělat vůbec nic.

To všechno mi, jak se to stává často, během několika vteřin problesklo hlavou. Vždycky to uvádím jako veselou příhodu z 90. let, s tím, že nic takového už se dneska přece nestane.

Kamarádka se během posledního roku a půl řešení svého únavového syndromu propracovala přes fyziologická vyšetření až k psychiatrovi. Na základě odhadu, že trpí poruchou, kterou si obvykle nespojujeme s tím, že je téměř stále veselá, společenská, má ráda lidi kolem sebe a pořád něco tvoři, nasadil lékař psychofarmaka. Jejich efektem však bylo, že symptomy zhoršovala. Když chodíte k lékaři, je těžké vychytat moment, v němž začnete výrazně nesouhlasit, ale pokud spíte několik měsíců občas i 20 hodin denně a lékař Vám tvrdí, že si prostě musíte na léky zvyknout, už to s Vámi může pohnout ke kalifikovanému nesouhlasu. Správnost tohoto rozhodnutí potvrdil kamarádce i její současný, nový psychiatr.

Když jsem si na lyžích dalším rotačním zraněním přetrhal vazy, tentokrát v pravém koleni, bylo mi již 25 a za pomoci dostupných analgetik v tekuté podobě jsem zatnul zuby a nechal se odvézt moji partnerkou přímo do spádové fakultní nemocnice B. Což není úplně fér, jelikož obvodní nemocnice T. se podle všeho výrazně zlepšila a náš starý pokoj bych už teda určitě nepoznal.

Jaké máte zkušenosti se svým vlastním rozhodování o své lékařské péči Vy? Zažili jste z hlediska zdravotní péče něco, co byste jako pacienti zpětně udělali jinak? Myslíte si, že můžeme lékařům a sestrám jako pacienti nějak pomoct ke zlepšení jejich situace a systému zdravotnictví?

1 Like

Moc vám děkuji, že jste se o to podělili se spoustou emocí.
Plně poznávám sebe a lidi z mého okolí v devadesátých letech ve veřejné nemocnici. Vlastně jsem o tom před časem také psala.

Zkrácená verze je tato: jednomu z bratrů mého nejlepšího kamaráda byla diagnostikována rakovina varlat. Zatímco musel dlouhé hodiny čekat na rumunských nemocničních chodbách, cítil, že jeho morálka klesá ještě předtím, než se vydal na bolestivou cestu, kterou léčba rakoviny je. Vzhledem k tomu, že má i maďarské občanství, okamžitě si vybral kliniku v Budapešti (také veřejnou) - tišší a s větším zájmem o blaho pacientů, jak fyzické, tak duševní. Nejvíc mě zarazilo, když jsem viděl, jak moje kamarádka vozí svého bratra 6 hodin každý druhý týden po mnoho měsíců, opakujíc to v cyklech, dokud nemoc neustoupila. Investice jejího vlastního času, kdy ho vystavovala této únavné jízdě, byla mnohem vhodnější volbou než ho vystavovat systémové zdravotní péči.
- source

Bohužel se často setkávám s tím, že alespoň u komplikovaných nemocí a chirurgických zákroků si lidé vybírají kliniky v zahraničí, pokud si to mohou dovolit - zejména ve Vídni. Špatný zdravotní a vzdělávací systém v zemi jsou jako morové rány. Je těžké k tomu najít řešení, ale pokud to jde, tak je to lepší obejít.

1 Like

Noemi, super příspěvek, v jiném vlákně jsem popisoval podobnou zkušenost, jako Jirka výše - nešlo ovšem o 90. léta, ale o současnost - upřímně mě nikdy nenapadlo, že bych si mohl dovolit se nechat ošetřit jinde, než v ČR (byť by třeba výsledek byl uspokojivější). Asi bych si to dovolit nemohl, ale hlavně bych si to nedovolil - myslím, že když budeme vytvářet poptávku po kvalitnějších službách, dočkáme se jejich zlepšení a nebudeme muset “utíkat za lepším do zahraničí”. Přijde mi, že například debata o dvojí kvalitě potravin v rámci EU, se stala celospolečenským tématem, které, doufám, přinese lepší ovoce. Nejen to. Ale klidně doslova!

2 Likes